Oblíbené nemovitosti 0
*Povinné údaje
*Povinné údaje
  • Osobnosti

Narodil se pár let před sametovou revolucí. V útlém dětství sepisoval sci-fi příběhy a od školních let rozvíjel svůj kreslířský talent a lásku k cizím jazykům. Živí se jako vydavatel, novinář a kreativec. Založil a vydává lifestylový magazín LUI, jediný liberální občasník nejen pro moderní gay čtenáře.

Magazín LUI vznikl již v roce 2009. Od té doby už uteklo hodně vody. Jak vznikla myšlenka založit a vydávat vlastní magazín určený primárně pro gay komunitu?

Ano, příští rok budeme mít již desetileté výročí. Na začátku byl magazín zaměřen hodně aktivisticky. Snažili jsme se nabourávat tabu a různá společenská stigmata. Naším cílem bylo zlepšit sociální podmínky pro gaye v České republice. Tehdy zde sice bylo uzákoněno registrované partnerství, nicméně veřejný obraz komunity gayů, leseb, bisexuálů a trans lidí nebyl dvakrát růžový. Vzhledem k tomu, že jsem se s tímto společenským nastavením nechtěl smířit, neboť mě ještě jako dítě ne úplně dobře poznamenalo, rozhodl jsem se to změnit. A vydávání magazínu, prostřednictvím kterého jsme mohli šířit myšlenky a ideje, jimž jsme věřili, se jevilo jako ideální nástroj.

Čtou magazín LUI opravdu jen homosexuálové?

LUI byl v prvopočátcích určený pouze gayům, nicméně časem jsme zjistili, že nás nečtou pouze homosexuální muži, ale i muži heterosexuální. Je sice pravdou, že se listováním stránek LUI moc nechlubí, ale rádi se v magazínu inspirují. Čtou nás ale i ženy. Nedávno jsme rozšířili spolupráci se Seznam.cz, čímž se naše cílová skupina pozměnila a nyní cílíme více méně na všechny. Naší mantrou je kvalitní, zajímavý a autorský obsah. V tom se odlišujeme.

Jako LGBTQ+ aktivista jsi rozhodnutím vydávat takto zaměřený magazín určitě udělal správný krok. Jak si podle Tebe stojí gayové v České republice? Můžeš srovnat rozdíly ve společnosti u nás a v zahraničí?

Rozdíly bohužel stále vnímám. Stále je patrný zásadní rozdíl mezi Západem a zeměmi, které zažily komunistický, nebo jiný striktní režim. Směrem na západ jsou země v tomto ohledu posunutější. Vztah většinové společnosti vůči minoritám je tam vyspělejší, jak na úrovni sociální, tak na úrovni legislativní. Zákony pro gaye a lesby jsou na Západě i severu Evropy propracovanější. Zmínit můžu například legální institut manželství, o jehož uzákonění se v Čechách dlouhodobě snaží organizace Jsme fér. A já věřím, že se jim to podaří.

Česká společnost je na druhou stranu jedna z nejtolerantnějších. Myslím si, že je to hlavně způsobeno tím, že patříme tradičně mezi nejateističtější národy. Například Polsko, jakožto velmi nábožensky založenou část Evropy, vnímám v tuhle chvíli jako méně tolerantní vůči homosexuálům, ačkoliv i tam je znát progres v otázce přístupu k LGBT komunitě, byť ne tak výrazný jako u nás.

V Čechách je samozřejmě stále na čem pracovat, a pořád mám pocit, že to není tak, jak bych si představoval. Nicméně čím jsem starší, tím více si uvědomuji, že bezmezná tolerance je pouhou utopickou představou – vždy bude existovat někdo, kdo se bude vůči odlišným komunitám vymezovat, ať už jde o komunitu gayů a lesbiček, anebo například Romů. Zejména pak v dobách, jako je například tato, kdy se některé politické strany snaží nahrabat si hlasy hledáním veřejného nepřítele.

Změnilo se podle Tebe za poslední dobu smýšlení české společnosti o menšinách?

Myslím si, že v přístupu ke gayům se smýšlení naší společnosti lepší, minimálně za posledních deset let je progres znát. Ať už je to díky založení magazínu, který v mých očích pomohl vizibilitě naší komunity. Ukázali jsme společnosti a vlastně i ekonomickému prostředí u nás, že gayové nejsou jen nějaká undergroundová skupina, která se pohybuje v pochybném prostředí klubů a podobně. Ba právě naopak: jsme cílová skupina s velkým potenciálem, která se vyznačuje zajímavými sociodemografickými i socioekonomickými hodnotami.

Rok po magazínu vznikl festival Prague Pride. Myslím si, že tento festival část společnosti rozděluje, ale víc se mluví o naší komunitě a o tématech, které s námi souvisí, a to je dobře.

 

Jak myslíš, že Prague Pride rozděluje společnost?

Prague Pride je z mého pohledu velice zajímavá, přínosná a důležitá akce. Existuje hodně gayů, kteří jsou pro pokračování festivalu, ale vnímám stejně silnou skupinu, řekněme i 40-50 % naší komunity, která se vůči festivalu ohrazuje. Tito lidé tvrdí, že je festival zbytečný. Problém je na straně masmédií – ta bohužel stále vytvářejí zkreslený obraz festivalu přehnaným fokusem na extrémně vypadající účastníky průvodu. Pravdou ale je, že těch je ve skutečnosti cca 5 %. Naprostá většina návštěvníků festivalu jsou normální lidé, které potkáváme na ulici.

Růžová boa, nalakované nehty, extravagantní modely a šokující vizáž – to je ovšem mediální odraz festivalu. A takto si pak nejen mimopražští představí naší komunitu. Ačkoliv hledáme cesty, jak tomu předejít, zatím jsme na žádný způsob nepřišli. Žijeme v zemi, jejíž jednou z hodnot je svoboda slova, proto i my musíme tento aspekt masových médií respektovat. Jakkoliv s ním nesouhlasíme.

 

A zpět k menšinám. Jak vnímáš aktuální situaci s uprchlíky?

Vnímám vliv médií, i množství „fake news“ a zaplacených zpráv. Bojím se toho, že se ve společnosti vytváří umělá spirála nenávisti proti společnému nepříteli. Na tom samozřejmě profitují populistické politické strany. Lidé by si podle mého názoru měli uvědomit, že tu není masa uprchlíků, která zabere naše města a znásilní naše ženy…

Cílem šíření této nenávistné vlny je podle mě sešněrování společnosti a omezení lidské svobody, z čehož samozřejmě profitují jen určité autority. S tím souvisí bohužel i oligarchizace českých médií a skupování mediálních domů vlivnými podnikateli. Svoboda slova je podle mého názoru nejdůležitější článek demokracie. Na Twitteru jsem nedávno četl jeden zajímavý citát amerického filosofa Ralpha Waldo Emersona, který sdílel Jiří Drahoš: Demokracie je vláda tyranů korigovaná novináři. Jako novinář pak nemohu nesouhlasit.

 

Rád cestuješ. Na jakou cestu vzpomínáš nejraději a proč?

Miluji cestování. Nejradši vzpomínám na nedávnou cestu na Aljašku. Tam jsem překonal své hranice. Do té doby jsem cestoval v podstatě relativně monotónně: ubytoval jsem se na hotelu, přes den jel na výlet a večer zpátky na hotel. Nevydržím se válet celý týden u bazénu nebo u moře, to by mě nebavilo. Potřebuji být v pohybu.

Aljaška, kde jsem byl sám, a zdolával nedotčenou přírodu s batohem na zádech, a přespával ve stanu, kolem kterého kroužil medvěd, pro mě byla výjimečná. Když cestuješ sám, je skvělé, že se nemusíš na nikoho organizačně vázat a vše si zařídíš podle sebe. Ale samozřejmě existují momenty, kdy si rád vychutnáš nějaký pohled nebo zážitek s někým dalším. Na druhou stranu, všude potkáš spoustu dalších lidí. Vše má své plusy a mínusy.

 

Existuje něco, po čem by se Ti stýskalo, kdyby ses ocitl na pustém ostrově?

Nejspíš lidi. Nejhorší je totální izolace a samota.

 

Je o Tobě známo, že se do všeho pouštíš po hlavě a na plno. Kde bereš životní energii?

Osvědčilo se mi, když spím maximálně 6 hodin denně, k tomu sportuji a střídmě jím. Přijdu si tak bystřejší, nabitější energií. Čím méně spím, tím víc toho většinou udělám. Běžně vstávám v šest, až na výjimky, samozřejmě (smích). Mám pomalejší rozjezd, ale po probuzení si dám sprchu (nakonec i studenou), něco lehčího k jídlu a jdu sportovat. Většinou jdu do posilovny, běhám anebo plavu, to mě baví. Na kolektivní sporty moc nejsem.

 

Jsi fanda do technologií i sociálních sítí. Nemyslíš si, že nás technika kolem nás, a hlavně nutkání vkládat na své profily i ty nejpikantnější (a někdy také nejnudnější) detaily ze svého života, okrádá o soukromí?

Po pravdě, před nedávnem jsem si zrušil profil na Facebooku. A představ si, cítím se svobodnější. Nikdo neví, jestli jsem připojený nebo ne, nic mi na mobilu neskáče, nikdo mě nikde neoznačuje, nikdo mě nesleduje. Je to úleva. Mým cílem je zbavit se postupně většiny sociálních aplikací a profilů. Dospěl jsem totiž k názoru, že skutečný život probíhá offline.

 

Bydlíš v centru Prahy. Jak Ti bydlení v srdci tepající metropole vyhovuje?

Centrum je pro lidi, kteří žijí aktivním sociálním životem. Zatím jsem tam spokojený – vše mám doslova na dosah ruky. Na stáří se ale vidím někde v horách, v malé chatičce, kde bych se mohl věnovat psaní. Ještě sice nevím co, ale psal bych rád.

 

Jaké máš plány do budoucna?

Hlavně bych chtěl udržet pozici našeho magazínu, hnát ho dál, vylepšovat, pracovat na zhmotňování nových vizí a prostě se posouvat dál. To, co opravdu nemám rád, je stagnace. Je třeba posouvat se dál, přicházet s novými nápady a dělat věci jinak.

Další články