Oblíbené nemovitosti 0
*Povinné údaje
*Povinné údaje
  • Kultura a umění
  • Osobnosti

Karina Kottová je teoretička umění a patří k nejvýznamnějším kurátorkám současného umění u nás. Je zakladatelkou a spoluzakladatelkou řady projektů a kurátorkou s mezinárodním přesahem. Kurátorství chápe jako tvůrčí činnost založenou na dialogu a péči o autory i publikum. Mimo jiné je spoluzakladatelkou, kurátorkou a předsedkyní spolku INI Project, který tvoří určitou alternativu ke klasickým institucím a od roku 2015 vede Společnost Jindřicha Chalupeckého.

Po bakalářském studiu FHS UK jste magisterské studium absolvovala na univerzitě v Maastrichtu, doktorské studium jste absolvovala na Masarykově univerzitě v Brně. Proč jste se rozhodla studovat právě na těchto univerzitách? Studovala jste od začátku obor Teorie a dějiny umění?

Do Maastrichtu jsem původně jela na Erasmus. Zaujala mě nabídka kurzů, které kombinovaly teorii umění a praktické stránky věci, včetně kulturní politiky a managementu. Nakonec jsem se tam vrátila i na magisterské studium. Těšil mě progresivní přístup k výuce, více participativní, než bylo v té době zvykem u nás, i mezinárodní zaměření studijního programu. Právě v Maastrichtu jsem se začala zabývat kritickým uvažováním nad podobou a rolí uměleckých institucí, což je téma, na kterém dodnes moje práce hodně stojí. Věnovala jsem se mu i v rámci doktorátu, pro který jsem si vybrala Masarykovu univerzitu kvůli školiteli s podobným zaměřením.

Jste předsedkyně spolku INI Project, což je určitá alternativa ke klasickým institucím. Její součástí je Prostor, UMA Audio Guide a Cena Věry Jirousové. Jak přesně funguje Prostor? 

Je to něco mezi ateliérem a galerií. Umělkyně a umělci, kurátorky, teoretici nebo umělecké či zájmové kolektivy mají k dispozici dvouměsíční termín, během kterého mohou Prostor naplnit v podstatě čímkoli – mohou si jej přetvořit v dílnu, zkušebnu, prostor pro setkávání, nebo pop-up galerii. Jedinou podmínkou je, že během jejich „rezidence“ proběhne několik akcí pro veřejnost, které na sebe budou navazovat nebo budou mít alespoň společného jmenovatele. Často se v Prostoru konají performance, různé prezentace a diskuse, čtení, jednovečerní výstavy a akce... namísto hotového „produktu“ se zaměřujeme na proces tvorby, vznik a rozvíjení myšlenek a nápadů. Prostor je také hodně založen na osobních setkáních, rozličných specifických komunitách, které se tu protínají, síti dalších hostů, které si rezidenti zvou v rámci svých programů. Zajímá mě jako taková otevřená struktura.

Součástí INI Projektu je UMA Audio Guide, je možné to chápat jako průvodce výstavou nebo lektorský komentář? 

Úplně původně se tenhle projekt jmenoval UMA: You Make Art a byl vzdělávací platformou, v rámci které jsme pořádali setkání se současným uměním a umělci zaměřená především na studenty středních a vysokých škol. Probíhaly různé workshopy v nezávislých pražských galeriích, na festivalech apod. Později přišla Jana Doudová, jedna ze spoluorganizátorek UMA, s nápadem namísto workshopů v konkrétní čas s konkrétními lidmi připravovat ve spolupráci s vystavujícími umělci takovou variaci na muzejní audioguidy. Dodnes tvoří skupina lektorek tyto audio průvodce ve formě rozhovorů s umělkyněmi a umělci v řadě spolupracujících institucí po celé ČR. Návštěvníci si rozhovory mohou poslechnout přímo na místě, nebo později na internetu. Pro mě je na UMA skvělé, že projekt nabral vlastní život. Já už ho dávno neorganizuji, už několikrát ho převzaly a zase předaly další organizátorky a lektorky, a přesto si zachovává určitou integritu.

Spoluvytvářela jste také projekt Cena Věry Jirousové, pro koho je cena určena?

Je to cena pro kritiky výtvarného umění a vznikla především proto, aby se trochu upozornilo na tento často opomíjený obor, aby vznikl prostor pro širší diskusi a reflexi aktuálních podob a možností umělecké kritiky. 

Od roku 2015 jste výkonná ředitelka a předsedkyně správní rady Společnosti Jindřicha Chalupeckého. Jak se za poslední roky společnost změnila? 

Z pořadatele stěžejního projektu, Ceny Jindřicha Chalupeckého pro mladé umělce do 35 let, se změnila v organizaci, která v širších souvislostech pracuje se současným českým uměním a jeho mezinárodní kontextualizací. Cenu pořádáme nadále, ale vedle ní vzniklo několik dalších programových linií – výstavní program ve spolupráci s partnerskými organizacemi v zahraničí, kde se snažíme vytvářet příležitosti pro umělkyně a umělce působící na české scéně, dál program tzv. intervencí do českých regionálních institucí, včetně negalerijních, program rezidencí pro zahraniční kurátory v ČR apod. Samotnou Cenu jsme také hodně proměnili, co se týče nastavení spolupráce s participujícími umělci i prezentace navenek, kde se snažíme o více pečující a podpůrný a méně „soutěživý“ přístup.

V minulých letech byla výstava finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého (dále CJCh) několikrát ve Veletržním paláci NGP. Kde se koná letos? 

Výstavy CJCh se už několik let pravidelně střídají mezi Prahou a Brnem, letos se tedy prezentace děl finalistek a finalistů bude opět konat ve Veletržním paláci Národní galerie Praha. V určitých ohledech chceme navázat na loňský ročník, který kromě samostatných uměleckých děl a projektů měl poměrně výrazný spojující prvek. V odpovědi na aktuální klimatickou krizi běžela celá výstava na solární energii. Na prostranství vedle Moravské galerie, kde se nyní staví nová budova brněnské Filharmonie, vznikla za tím účelem malá fotovoltaická elektrárna. Nevnímali jsme to jako nějaké instantní řešení mnohem složitější situace, ale spíš jako příležitost k experimentu, při kterém jsme si spočítali, kolik energie vlastně stojí náš běžný výstavní provoz, jakou má uhlíkovou stopu apod. Teď považuji za důležité s těmito daty dál pracovat a uzpůsobovat svoji činnost novým požadavkům, ideálně také v dialogu s Národní galerií, která jako podstatně větší organizace vytváří násobně větší stopu, a zároveň se domnívám, že udržitelnější činnost pro ni dosud nebyla větším tématem. Podobně chceme diskutovat s politickou reprezentací, poskytovateli grantů. Není to naše jediné téma, stejně tak nás zajímají feministické hodnoty jako je inkluzivita, spolupráce, citlivost. Považuji za důležité tyto postoje v institucionální činnosti vyzdvihnout. Je to běh na dlouhou trať, protože instituce jsou zpravidla nastavené úplně jinak. Přesto myslím, že stojí za to o takovou proměnu usilovat.

Se Společností Jindřicha Chalupeckého jste v kolektivu, který se zavázal kodexem Feministické umělecké instituce. Co přesně si pod tím můžeme představit?

Kodex vznikl v návaznosti na feministické semináře pořádané iniciativou tranzit.cz, během kterých jsme spolu se zástupkyněmi a zástupci dalších organizací mimo jiné řešili, jak současná i historická feministická východiska převést do vlastní praxe. V kodexu se zavazujeme především k etickému a inkluzivnímu přístupu dovnitř i navenek, úsilí o genderovou vyrovnanost vlastní praxe, méně hierarchické formě vnitřní organizace. Znamená to například, že pokud možno adekvátně honorujeme práci všech našich spolupracovníků, což v umění bohužel dosud není samozřejmostí, vyvažujeme poměr umělkyň a umělců v rámci celoroční činnosti, zaměřujeme se na kvalitu mezilidské spolupráce namísto „vykořisťování“, experimentujeme s různými formami kolektivního rozhodování a vedení organizací apod. V poslední době se k těmto bodům přidal právě také silný důraz na ekologické smýšlení kulturních organizací a revizi vlastní činnosti směrem k udržitelnosti. Společně jsme uspořádali výzvu pražskému magistrátu k vyhlášení stavu klimatické nouze, účastníme se globální stávky za klima a plánujeme další aktivity, jak každá organizace po vlastní ose, tak kolektivně. 

Před Společností Jindřicha Chalupeckého jste působila v centru současného umění MeetFactory jako kurátorka. Jak roli kurátora vnímáte? 

Role kurátora obecně může mít řadu podob, kurátor v muzeu historického umění má například úplně jinou práci než kurátorka současného umění. Sebe osobně vnímám jako partnerku v diskusích s umělci, spolupracovnici na vzniku uměleckých děl, výzkumnici a autorku textů, občasnou architektku výstav, pisatelku grantů, uklízečku, psycholožku a spoustu dalších věcí.

Zapojila jste se k odborné veřejnosti v diskusích k odvolání ředitele NGP, prof. Jiřího Fajta. Vadí Vám především politický aspekt, nebo máte za to, že NGP přišla o dobrého ředitele? 

Vadil mi především způsob odvolání ředitele, který se zdál být politicky motivovaný a také poukázal na systémové chyby – například chybění správní rady jako mezičlánku mezi Ministerstvem kultury a samotnou institucí, která by takové kroky mohla korigovat. Nechci znovu hodnotit působení Jiřího Fajta, domnívám se, že navenek dosáhl řady úspěchů, ale jak se ukazovalo už dříve, než byl odvolán, jeho vnitřní politika možná nebyla nejlepší. Přesto neschvaluji způsob, jakým byl z funkce sesazen. Celou kauzu, která za ty měsíce dosáhla už poměrně enormních až absurdních rozměrů, stále vnímám jako příležitost k diskuzi nad reorganizací Národní galerie, včetně jejího vztahu k Ministerstvu, kde vidím řadu problémů. Ráda bych tuto instituci jednou viděla jako skutečně progresivní muzeum umění, které obstojí v mezinárodním měřítku a zároveň dokáže citlivě pracovat s lokálními specifiky. K tomu ale potřebuje lepší podmínky, a právě na tom by se teď podle mě mělo pracovat, aby ta nešťastná situace měla povzbudivější vyústění.

— narodila se v roce 1984 v Kladně 

— absolventka doktorského programu Teorie a dějiny umění na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně 

— je autorkou textů publikovaných v odborných periodikách, katalozích k výstavám či uměleckých časopisech, v roce 2019 vydala publikaci Instituce a divák ve spolupráci s nakladatelstvím Display 

— v roce 2011 byla spoluzakladatelkou a v současnosti je předsedkyní spolku INI Project a od roku 2015 působí jako ředitelka Cen Jindřicha Chalupeckého 

— v minulosti působila například v Centru současného umění DOX a v museu Kampa, v centru pro současné umění MeetFactory, spoluvytvářela projekt Prádelna Bohnice a další

Články a aktuality