Oblíbené nemovitosti 0
*Povinné údaje
*Povinné údaje
close

DŮLEŽITÉ! I nadále jsme tu pro Vás k dispozici. Osobní prohlídky a schůzky probíhají za použití hygienických opatření a jsme tu pro Vás i online prostřednictvím komunikačních platforem. Z důvodu pandemických opatření jsou uzavřeny prostory naší kanceláře. Kontaktujte nás pro domluvení prohlídky, či videoprohlídky.

  • Kultura a umění

Renata Drössler bývá také nazývána „černým motýlem českého šansonu“, „českou Marlen Dietrich“. Po ukončení kariéry Hany Hegerová bývá považována za královnu českého šansonu. Jazzová zpěvačka Jana Kubková říká: „Konečně má Hana důstojnou nástupkyni“.

Šansony a blues zpívá v deseti jazycích: česky, polsky, hebrejsky, jidiš, rusky, německy, italsky, francouzsky, anglicky, španělsky. Vystupovala na předních hudebních scénách nejen v Čechách, ale i v Polsku a dalších zemích. Kromě zpěvu se věnuje i hraní a pedagogické činnosti.

Vystudovala jste herectví na DAMU, kudy vedla cesta od činohry k první dámě šansonu?

Cesta vedla přes mé mindráky, které ji formovaly. Věřila jsem svému okolí, že jsem ošklivá, moc vysoká, moc hubená, prostě nehezká. A jeden z těch mindráků mi pořád našeptával, že zpěvačka musí být krásná, a to já nebyla, že? Ale herečka může být ošklivá. A ta víra v tyto stereotypy mi vydržela strašně dlouho a vlastně za mě vybrala i herectví. A díky herectví jsem se dostala i k šansonu, protože pro interpretaci šansonu je herectví důležité.

Je nějaký výrazný rozdíl mezi zpěvačkou a šansoniérkou?

Šansoniérka je i herečka. Poláci šanson překládají jako „herecká píseň“. Šanson stojí na textu, příběhu. Rozdíl mezi šansoniérkami je pak v tom, jak hrají, jak a co mají odžito a jaký mají cit pro příběh. Lidem se mé zpívání líbilo vždycky, já jsem ale teprve po padesátce ucítila, že je to ono. Zpíváme o životě, smrti, lásce či nenávisti. Co víte o těchto věcech ve dvaceti.

Jak dlouho trvá, než se nové šansony usadí?

Klidně i rok. Prvně tu písničku prostě jenom zpíváte a zpíváte a zpíváte, ale mezi lidi s tím radši nejdete, protože víte, že to není ještě ono. Hledáte tu správnou polohu, jdete po podstatě věci. Ta píseň se Vám musí dostat do těla, do kostí, do svalů, do duše. Teprve když ji tam máte, tak má publikum husí kůži.

Dobře zazpívaný šanson prostě vstoupí do posluchačova vědomí, jsme vzájemně propojeni. Nádherný pocit. A když to nemáte v sobě zažité, tak tento stav nenastane.

Zpíváte šansony v 10 jazycích, předpokládám, že ne všemi aktivně mluvíte. Jakým způsobem se učíte texty?

Naučit se text je samozřejmě začátek. Musíte prvně pochopit, o čem ta písnička je. Paradoxně to platí, i když je ta píseň napsaná ve Vaší mateřštině. Prvně je to jen text a hudba. Interpret tomu musí dát život. Musíte se naučit písničku, nejen to zazpívat, ale i najít smysl a tu zprávu, kterou chcete publiku sdělit. Publikum Vám to musí věřit.

Teď připravuji nový projekt židovských písní, které zpívám v jidiš. Musíte o té písničce vědět úplně všechno, proč a jak vznikla, kdo byli tvůrci a jak to vlastně mysleli. Teprve

pak můžete přemýšlet o tom, jak se k tomu postavíte. Vedete dialog s písní, která je stovky let stará a Vy hledáte, jak ji dostat na světlo dnešního světa.

Už zkoušíme 3 měsíce, máme 4 „nové“ písničky a zdá se, že už se nám rýsuje, jak to má být.

V Divadle pod Palmovkou už více než 20 let vystupujete v roli Marlene Dietrich v představení Edith a Marlene. Původně se představení hrálo v Mostě, dohromady už mělo kolem pěti set repríz. Jak se postupem času Vaše Marlene změnila – posunula? (S Hanou Seidlovou hrajete Edith a Marlene od začátku, jak se vyvíjela Vaše spolupráce?)

Jsme trošku starší, já jsem trošku ztloustla a povila další dítě. Za ta léta se to představení lehce usadila, vyzrálo.

Myslím si, že pro Hanku je to možná její životní role, v Divadle pod Palmovkou je i v angažmá, já v Edith a Marlene hostuji, jsem „jako host“. Sice už 30 let, ale pořád „jako host“.

V jednom rozhovoru jste na dotaz, co máte s Marlene Dietrich společného, mimo jiné uvedla: „obě jsme velmi brzy pochopily, že na sebe musíme být přísné“. V čem si naopak podobné nejste?

Asi ve všem ostatním: takřka nepiju, takřka nekouřím, nikdy jsem nebrala drogy a miluji své dcery. A nestala jsem se světovou hvězdou, generačním symbolem. Mé fotky si nedávají vojáci do skříněk. Srovnávat mě s hvězdou první velikosti je jako srovnávat tygra s myšičkou.

V repertoáru máte projekt Pocta Haně Hegerové. S Hanou Hegerovou máte společného více, než že jste královny českého šansonu, například jste obě cizinky a obě jste hrály v Semaforu, kde jste dokonce převzala její role. Bylo těžké převzít část repertoáru po paní Hegerové a najít autentické zpracování – například nekopírovat původní osvědčený styl?

Hana Hegerová je ikona, její jméno je pro Čechy a Slováky synonymem šansonu. Pustit se do jejích písniček chce značnou dávku drzosti. Občas mi to lidé vyčítají, že jsem znesvětila jejich modlu.

Hana Hegerová ale byla jejich interpretka, pokud vím, tak nikdy žádný text nenapsala, ani hudbu neskládala. Ty písně proslavila, ale stvořil je někdo jiný.

Ty „její“ písničky interpretuji jinak. Třeba Židovská máma v jejím podání je velmi poplatná době vzniku. Pavel Kopta ten text pojal trošku tendenčně, je to o koncentráku, plynu a utrpení. Ale Jack Yellen to přitom napsal v roce 1924 a ten původní text je o lásce syna k matce. Já jsem cítila obrovský potenciál té písně a inspiroval mě polský text, který jsem si přebásnila do češtiny. Je to příběh matky, která přišla o syna. Když ty písničky postavíte vedle sebe, tak jsou jako den a noc.

Stejně jako Balerína opilá, kterou v Semaforu vždycky zpíval Jiří Suchý a já jí zpracovala takovým způsobem, že z toho byla úplně jiná písnička.

Z kabaretní kolovrátkové odrhovačky (nic proti odrhovačkám) jsme udělali šanson, který dodnes přibíjí diváky do sedadel.

Projekt Motýl něhy uletí představuje zhudebněné básně Jiřího Žáčka. Jako první jste na CD Jsem jaká jsem zařadila Žáčkovo stejnojmenné přebásnění Jacquesa Préverta. Čím Vás text zaujal? Jak došlo na další spolupráci?

Žáčkův text mě úplně fascinoval. Myslela jsem si, že píše jenom básničky pro děti a tohle bylo fantastické. Vzala jsem to za své a píseň se ocitla na mém druhém albu. Pak jsme se s Jiřím setkali, věnovala jsem mu své album a on mě svou novou sbírku básní. A byla báječná! Správné texty pro šansony! Rok se sešel s rokem a po deseti takových letech, tedy v roce 2015 vzniklo během 2 měsíců album Motýl něhy uletí.

Jedním z dalších projektů je například Jen tancuj. Jde o židovské písně. Zpíváte je nejen jidiš, ale i hebrejsky, polsky a česky. Co Vás k židovské hudbě a projektu přivedlo?

Na první album jsem připravovala písničku Rebeka, jak jsem se do ní nořila, tak jsem si uvědomila, že židovské písně mají v sobě obrovský potenciál. Když člověk hledá, tak se k němu dostanou informace a mně se dostalo do ruky dvojalbum Leopolda Kozlowskeho – samé klezmerské písně, a to mě vzalo a vznikl projekt Jen tancuj. Ve Španělské synagoze v Praze to mělo asi třicet repríz. Písničky mi v repertoáru už zůstaly.

Jste (spolu)autorkou projektu Fryderyk, láska má s podtitulem Chopin v šansonech. Jde o šansonové zpracování skladeb Fryderyka Chopina s texty Pavla Cmírala. Co Vás na tento nápad přivedlo? Jak dlouho trvaly přípravy?

Vrátila jsem se z návštěvy Chopinova rodiště posedlá myšlenkou a touhou otextovat nejznámější Chopinovy skladby a upravit je do chansonové podoby. Trvalo to rok. Žila jsem Chopinem. Poslouchala jeho písně v autě, při vaření, uklízení, prostě pořád. Z obrovského fondu jeho písní jsem nakonec vybrala skoro 20 věcí, s kterými jsem se mohla ztotožnit. Zahnízdily se v mé duši, najednou mě k sobě pustily a ukázaly mi, že se nechají zpívat a otextovat. Na projektu jsem spolupracovala s textařem Pavlem Cmíralem a pianistou Jiřím Pazourem. Dokázali mě pochopit a úžasně zpracovali mé vize a představy o písních.

Premiéra byla na 40. Chopinově festivalu v Mariánských Lázních.

Vaším královským pianistou byl Petr Ožana, který je také talentovaný skladatel a zpíváte i jeho písně. Vytvořili jste mimo jiné projekt Chanson mon amour. Jak ke spolupráci došlo?

Petra přivedl do Semaforu coby jedenáctiletý zázrak Jiří Suchý. Moc se mi líbil, řekla jsem mu, že až vyroste, tak si ho najdu. A pak šel život dál. Po letech se otevřely dveře mé šatny v Divadle ABC a objevil se Petr se slovy, „tak jsem tady“.

Petr pak tvořil páteř mé sólové kariery 12 let, na konci byla naše spolupráce už spíš rutinní než tvůrčí, přestali jsme se obohacovat. V poslední době zpívám s pianistou Jakubem Tökölym, cítíme, že je toho před námi ještě hodně. A na kontrabas nás doprovází Tomáš Baroš a Radek Němejc na bicí. Mám teď takové malé šansonovo-jazzové kombo, s kterým jdou dělat velké věci.

Pracujeme na projektu klezmerských písní zpívaných většinou v jidiš.

Učíte na Mezinárodní konzervatoři v Praze šanson a jevištní řeč. Baví Vás práce se studenty?

Učení je fantastické. Na začátku jsou všechna semínka stejná, ale vzejdou a vzrostou jenom některá. Ta práce na růstu mladých Vám dává tuny energie, která působí na člověka jako elixír mládí. Někdy si připadám jak ta Čachtická paní.

Máte ráda muzikály? Vystupovala jste například v Draculovi, Antoinettě a dalších, mají hodně repríz, není to trochu jako v továrně?

Rolling Stones hráli své hity určitě víckrát, než já zpívala v Draculovi, i když 3000 repríz není málo. Máme to už 30 let vyprodané. Někteří lidé na tom byli třeba desetkrát.

Pokaždé je to jiné. Přijdete do divadla, které Vás pohltí a večer zase vyvrhne. A ta doba mezi je nádherný sen, droga, adrenalin, štěstí. A když před Vámi stojí a tleská vyprodané divadlo, tak to je pocit, který se nedá popsat. Štěstí v takovýchto dávkách je prostě návykové a nemůžete bez toho být.

Představte si, že jste členem hvězdného týmu, který každý večer vyhraje. Nádhera.

Dnes máme různé pěvecké soutěže, jako Superstar, dříve byly soutěže mladých písní a podobně. Účastnila jste se? A účastnila byste se dnes?

Samozřejmě! Ano, ano!

Takovou krotkou variantou Superstar byla v osmdesátých letech třeba Zlatá loutna v Třinci, nebo Mladá píseň Jihlava. Poprvé, když jsem vystoupila na Loutně, tak mě porotci zpražili, ať už nikdy, prý nikdy nezpívám, a že být prodavačkou není žádná ostuda. Rok poté jsem soutěž vyhrála a dostala se rovnou do finále Mladé písně Jihlava, kde jsem ten rok byla druhá.

Ti znalci, kteří mě na začátku zrazovali od zpívání, mě pak samozřejmě plácali po zádech a říkali, že jsem obrovský talent, a že to bylo vidět už na začátku.

Loni v prosinci jste nahrála svou první rockovou písničku. Letos v lednu videoklip. Co Vás to napadlo?

Nikdy není na nic pozdě. V padesáti jsem nafotila první akty, ve dvaapadesáti si dala rovnátka, v sedmapadesáti nazpívala první rockovou písničku.

Napsala jsem pár šansonových textů a poslala je talentovanému skladateli a pianistovi Michalovi Workovi. Pak jsem se ptala, co si o nich myslí, kdy bude hudba. On se kroutil a chodil kolem horké kaše. A pak z něj vylezlo, že se pokusí ty texty zpracovat rockově. A tak jsme udělali první písničku, na kterou navázal videoklip. Lidem se líbí. Mám z toho velkou radost.

Články a aktuality